PONOR KE ZDROJŮM STRÉCOVSKÉ FILOSOFIE

(Z nepominutelných materiálů Katedry strécovské filosofie)

Byly to samy základní hodnoty strécovského myšlení, co utvářelo podobu a formy práce této katedry, jejíž vědecká sympozia si pouze naše universita dovoluje po pravdě nazvat vědeckými estrádami: jejich specifikem je, že je zde stírána ona jinak ostrá a zraňující hranice mezi takzvanou realitou a fikcí, či - jak se obdobně říká v západozápadních Čechách - mezi Dichtung und Wahrheit. Posluchači se totiž dost často svěřují, že nedokáží rozeznat, co je míněno vážně a co nikoliv.- Odpověď je přitom jednoduchá: Celá tato otázka je špatně položena a signalizuje dosud nestrécovský vztah ke skutečnosti. V oddělování "vážného" a "nevážného" tkví jeden z kořenů velkých zmatení lidských myslí. Vede to totiž k tomu, že lidé považují za moudré jen to, co se činí s vážnou tváří, takže zachmuřené jedince, trpící např. chronickou zácpou, považují za vůdčí filosofy. Kam ti míří a kam ti je vedou je notoricky známo - tam se ovšem člověk dostane i bez filosofie.- Druhým aspektem odpovědi na výše zmíněnou otázku je skutečnost, že nějak oddělovat "vážné" od "nevážného" nedokáže zaplaťpámbu ani sám promlouvající. V tom je podstata strécovského komplexního realismu, jehož je fikce nedílnou součástí.

Nepominutelným znakem strécovského myšlení je jeho vědomá neuzavřenost. "Chci věčně nehotovým býti", říká stréc a tetina jedním dechem s básníkem. Na pořádné dílo je totiž lidský život vesměs krátký - zvláště odečteme-li soboty, neděle, státem uznané svátky, narozeniny, jmeniny a dožínky jakož i dva dny po nich. I to největší lidské dílo je vlastně pouze příprava, nikoliv dílo samo - právě tak to chápali stréci, kteří skutečně něco udělali. Jsou básníci, kteří nenapsali ani řádku. Jsou velikáni, o kterých se to nikdy nikdo nedozví.- Tak hledí stréc na druhého člověka a dokáže vidět i v autoru románů Červené knihovny Shakespeara, který si zatím rozepisuje pero.

Na toaletě Strécovské vinárny v Praze jsem jednou četl (mimo matematické formule, náčrty nových vynálezů, starých nálezů a podobně) krásný povzdech, a to v jazyce latinském, což je zhusta obcovací jazyk stréců po půlnoci: FORSAN SIC, FORSAN NON...

Česky jsou tato slova i zhudebněna: Možná, že jó, možná, že né... V této větičce je zkondenzována a zkumulována sama tresť strécovského myšlení. Ať se člověk podívá kamkoli, vidí, kolik žalu a zmatku nadělá v lidských hlavách rozdíl mezi očekávaným a skutečným. Kolik jen lidí skočilo pod kolový parník proto, že se upnuli na něco, co bylo pouze jednou z mnoha možností a ratolestí vývoje, který je mnohotvárný a otevřený do všech stran !

Možná, že jo, možná, že ne - to není resignace na poznání, nýbrž přesné poznání samo. To je dlužno si připomínat, kdykoliv se člověku připletou na jazyk slova jako: jistě, nezbytně, zaručeně, nade vši pochybu, tutáč. Toliko jedno je jisté, že totiž vše je nejisté. Nejde tu o agnosticismus, tvrdící, že nic není poznatelné - jde toliko o dialektiku. Té je člověk nejblíže, když za letního svítání vychází z vinného sklepa: je to pocit naprosté jistoty, nevztahující se však k žádnému konkrétnímu tvrzení.

Strécovská dialektika pokládá tedy každý kategorický soud (A je B a nikdy jinak) za troufalý a sám sebou podezřelý. Jeví-li se člověku něco takto jasně a ostře, pak patrně přehlédl případy, kdy tomu tak není. Existují svědectví o věcech neuvěřitelných, schopných otřást každou klamnou jistotou (právně podchycené svědectví stréca F.S., který viděl víno pro Pražáky vyrábět z hroznů či neuvěřitelný zážitek tetiny D.L., která spatřila zedníka na stavbě smrkat do kapesníku !) Kdo se někdy s něčím podobným setkal přímo v životě, ten ví, že možné je všechno.

V praxi se ovšem výrokům typu "A je B" neubráníme. "Kafe je v troubě" je například rovněž tvrzení z kategorie opovážlivých, které je ovšem možno a někdy i nutno tolerovat. Aby ani v takovém případě stréc nepřekročil hranice své jistoty, existují tzv. elasticizující konstanty, které jsou tři:

1.- Do jisté míry, 2.- V jistém smyslu, 3.- A naopak.

Kompletní úvaha vypadá potom například takto:

Hlad vyhání vlky z lesů - tedy do jisté míry a v jistém smyslu, a naopak. (Tvrzení + elasticizující konstanty 1,2 a 3).

Povšimněme si, jakých nových myšlenkových rozměrů ba hloubek původní tvrzení nabylo: Nevíme přesně, kolik že to vlků hlad žene, nevíme kam je žene a lze předpokládat, že nadbytek by je mohl do lesa vrátit zpátky.-

To vše a případně mnoho dalšího přinesou a přidají k původnímu - ve své prapodobě dogmatickému - tvrzení strécovské dialektické elasticizátory. Tedy, do jisté míry. A v jistém smyslu i naopak.